konstatuje prezidentka Komory daňových poradců Petra Pospíšilová. A to bez ohledu na to, zda má tento subjekt s neodvedením daně jiným plátcem cokoliv společného.

"Význam tohoto rozhodnutí vidíme v tom, že srozumitelným způsobem shrnuje, jak by správci daně měli, ale především také neměli postupovat, při prověřování daňových podvodů," konstatuje člen Prezidia Komory daňových poradců ČR Jiří Nesrovnal. „Z hlediska této konkrétní kauzy je třeba si klást otázku, jak vůbec mohl tento příběh dospět až k Nejvyššímu správnímu soudu a proč nezasáhl zejména odvolací orgán," dodává Nesrovnal s tím, že v kontextu projednávané věci je obtížné si  představit, co víc měl daňový subjekt udělat pro to, aby přesvědčil správce daně o oprávněnosti svého nároku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že nebyl předložen žádný faktický důkaz o tom, že stěžovatel věděl či mohl vědět o jakémkoli podvodném jednání, které by se týkalo DPH. To je však  základní předpoklad pro nepřiznání nároku na odpočet, který v tomto případě nebyl naplněn.

Není proto zřejmé, z čeho vychází vyjádření Finanční správy ze dne 15. února 2018, ze kterého vyplývá, že v projednávané věci došlo k podvodu na DPH a finanční úřad pouze nedostatečně doložil,  že daňový subjekt nemá z tohoto důvodu nárok na odpočet DPH. Nelze  souhlasit s tvrzením Generálního finančního ředitelství, že Nejvyšší správní soud potvrdil, že podvod nastal a v tomto ohledu existuje podpora pro zvolený postup Finanční správy. Z rozsudku naopak vyplývá, že v daném případě má daňový subjekt nárok na odpočet, protože  neodvedení daně, ke kterému u jiného článku řetězce došlo, nemůže být  samo o sobě považováno za podvod na DPH. Na základě jednoho případu jistě  nelze paušalizovat, avšak z vyjádření Finanční správy bohužel  vyplývá, že zvolený postup považuje za obecně správný.